Etiopie - Addis Abeba aneb na skok v Habeši, díl první - kam na víkend z města

Etiopie? A proč? Tyhle dvě otázky, které jsem četla v očích lidí, když jsem se letos rozhodla se po COVID pauze zanechat doma manžela i s malým a sama se jet podívat zase někam za hranice všedních dní a už můžu říct po návratu, že odpověď je jasná. Stojí to za to, je to nejzajímavější země, kterou jsem dosud navštívila a to jsem z ní bohužel viděla jen zlomek. Pokusím se v následujícím článku popsat kouzlo, které země má i pro člověka, který se tam vydá na 10 dní.

Před odjezdem jsem o Etiopii věděla jen opravdové základy, císař Haile Sallasie, země která nikdy nebyla kolonií a má vlastní starobylou kulturu a náboženství. A samozřejme tady hladomory a války, vlastně to bylo to jediné o čem se tu v Čechách píše a bude také to jediné o čem psát nebudu. Vlastně před odjezdem vše naznačovalo, že moje první cesta do Afriky bude hodně podobná těm evropským. Přímý let z Vídně do Addis Abeba, turistická vízá byla k sehnání online a zaslána obratem na email. Divila jsem se, proč mne kamarád co na místě žije varoval, že se mám připravit na "pár odlišností".

Jeden z náboženských obrazů z oblasti Aksumu (Etnické muzeum)

První cesta po Addis pro mne byla plná nových vjemů, všechno okolo zcela naplňovalo známky dualismu, protože to zároveň bylo velmi známé, ale zároveň naprosto jiné než cokoliv co jsem předtím viděla. První čeho jsem si všimla byly obrovské věžáky, které byly vesměs nedostavěné. Pozdějí jsem měla zjistit, že takto to prostě v Addis funguje, rozvoj města je momentálně obrovský a stavební proces probíhá trochu jinak než u nás. U těch domů na kterých se momentálně pracovalo stálo dřevěné lešení, místo buněk pro dělníky byly uvnitř budov postavené přechodné pokoje z vlnitého plechu. Fakt, že se jízda v autě odehrávala jako na horské dráze spíše než v pruzích co na mnohých místěch chyběly mne ovšem zase tak nepřekvapily. Vozový park se v Addis stejně jako později vše odehrával v dualistickém duchu. Na jedné straně tu jezdily nákladná terenní auta mezinárodních organizací, kterých tu sídlí obrovské množství a na druhé straně tu byly vraky aut více než 50 let starých, staré lady a toyoty, stokrát opravované a obdivuhodně pojizdné.

Kromě odlišností v oblasti vozového parku by tu stálo za to zmínit par etiopských alias habešských specialit, které z téhle země pro mne dělají extra zajímavé a taky tak trochu tajemné místo. 

5 etiopských zvláštností

 

• Jiné chápání času 

V Etiopii omládnete, mají tam teď totiž o cca. 7,5 roku méně. Nový rok tu navíc začíná v září. I hodiny se tu počítají jinak, například 9h našeho času ráno jsou tu ve skutečnosti 3h. 

• Tewahedo  

Etiopská pravoslavná církev, druhá nejstarší křesťanská církev po té armenské. Má vlastního patriarchu sídlícího v Addis, jejich kostely mají tvar šestiúhelníku se zavřenou místností, kde má být údajně kopie Archy úmluvy.  

• Amharština

Kromě naprosté nesrozumitelnosti pro nás co umíme jen evropské jazyky je tu jako bonus naprosto nesrozumitelné písmo. Jediné štěstí je, že alespoň v hlavním měste se dá skoro vždy domluvit i anglicky.  

• Haile Selassie  

Poslední král Etiopie, jediné africké zemé, která se nestala kolonií. Místní věří, že za to vděči právě jemu. Koluje o něm spousta legend a vlastně je i sám tak trochu legenda, je například považován za krále Rastafariánů, hnutí vzniklého v 30. letech na Jamajce. 

• Káva  

Káva pochází z Etiopie a je tu doslova všudypřítomná. Kávový obřad si tu lze střihnout i v místním obchoďáku.

Wanchi - cesta do světa lidu Oromi

Musím se bez mučení přiznat, že na sólo cestování po Etiopii jsem se necítila ani náhodou a to jsem docela dobrodruh. Ne snad, že by mne odrazovala bezpečností situace, ale ne úplně spolehlivá místní doprava a hlavně neznalost místního jazyka by mne asi v poznávání země dost omezovaly. Byla jsem proto vděčná, když mne moji hostitelé vzali na víkednový výlet mimo město. Co znamená víkondový výlet v Etiopii jsem se měla dozvědět velmi záhy. Jezero Wanchi, kam jsme mířili, nebylo daleko od Addis, přesto na cestě tam i zpět jsem poznala spoustu etiopských specifik, které hlavní město buďto zatajilo a nebo částečně zaclonilo, takže nebyly vidět.

Lodičky místních na jezeře Wanchi

První fakt byl patrný hned na výjezdu z Addis, auta tu rozhodně nejsou primární prostředek pohybu. Jakmile jsme vyjeli z města, zaplnila se částečně asfaltová silnice tuktuky (badžač v místním jazyce), koni, osly a hlavně lidmi. S tím spojený byl i fakt, že jsme měli pekelné štěstí, že jsme natankovali ještě před výjezdem z Addis. Tady mimo město bychom si už jen mohli stoupnout do nekonečné fronty badžadžů u pump, kde zastropované ceny udělaly z benzínu nedostatkovou surovinu. 

Výhled na jezero Wanchi z okraje kráteru

I při výhledu z okna si člověk neustále připomínal ten kontrast hlavního města plného mrakodrapů a zemědělské krajiny plné domů postavených z hlíny a slámy. 

Jezero Wanchi je pro obyvatele Addis celkem oblíbený víkendový cíl, i když cesta je z pohledu Evropana spíše pro dobrodruhy. Cesta je sice chvíli po asfaltu, ale přímo k sopce v jejíž kráteru jezero je musíte dojet po kamenité, blátité a často děravé cestě. O to větší pro mne bylo na místě překvapení, když jsme po dosažení cíle na místě našli celkem připravenou turistickou infrastrukturu. Samozřejmě na místní poměry. Z hloučku shromážděného u domku sloužícího jako vstup do oblasti k nám přiskočil místní průvodce a jeli jsme. Tady se zastavím, na tomto celkem jednoduchém výletu se ukázalo, že v Africe je prostě důležité vědět "jak to chodí", místní jsou totiž zvyklí na smlouvání a mají často měnící se pravidla na to za co se vlastně má platit a bohužel můj psaný průvodce Lonely Planet nebyl tady moc nápomocný. Naštěstí moji hostitelé už tu jednou byli a tak jsme tušila, že to snad nějak ukočírujeme. No ale...

Horké prameny na cestě okolo Wanchi, tady si místní prali prádlo

Okruh okolo jezera Wanchi opravdu stojí za to, je to nádherný pěší okruh s přesunem loďkou po jezeru. Nejdříve vás přivezou na ostrov, kde je chrám etiopské pravoslavné církve Tewahedo a pak se znovu loďkou dostanete k začátku pěšího okruhu okolo místních horkých pramenů. Celou cestu s námi byl i průvodce, který mluvil anglicky pouze základní slova. Přesto jsme se dozvěděla, že celá místní oblast patří lidu Oromi, kteří se zrovna dvakrát nemusí s většinovými Amhary z hlavního města a tak mi pár naučených amharských slovíček bylo k ničemu a začala jsem od nuly. Moc už si toho nepamatuji, ale jedno slovo mi utkvělo Rakonžiru, což v překladu znamenalo něco jako No problem. Ten jsme nakonec neměli ani my. Ceny za všechno včetně průvodce byly sice velmi smluvní, ale nakonec jsme se dohodli a musím uznat, že mít průvodce na celý den za v přepočtu okolo 12 Eur pro nás 3 byla velmi slušná cena, i když se zdálo, že pro našeho průvodce to byly spíš druhé Vánoce.

Hotel Negash Lodge byl sice skoro neobsazený, ale o společnost tu nebyla nouze

Den jsme zakončili po spanilé třasojízdě na druhém konci hor v hotelu Negash Lodge, jenž Lonely Planet označil za nejluxusnější hotel na východ od Addis. Zda je toto označení pravda si netroufám říci, každopádně hotel byl moc hezký a na zahradě se mi dostalo prvního setkání s opicemi, které jak jsem pochopila žijí s lidmi a jejich domácnosti v symbiotickém nepřátelství. Asi chápu proč, tyhle byly ale roztomilé a do pokoje nám naštěstí nevběhly.

Pokračování o průzkumu Addis, etiopské kuchyni a nejstarším člověku na světě díl 2...